Čas od času mě překvapí, jak lidé nakládají se svým tvůrčím talentem.
Máme k dispozici nástroje, o kterých se nám ještě před pár lety ani nesnilo. Nikdy nebylo snazší něco vytvořit. A přesto se tolik kreativní energie promrhá na komentování druhých.
Na veřejné trefování se do lidí.
Na rychlé soudy.
Na laciný pocit převahy, když jeden shodí druhého.
Je smutné, že i LinkedIn se této kultuře stále častěji přizpůsobuje.
Ano, i jedovatá poznámka může být vtipná, přesná a napsaná s talentem. O to je to horší. Kreativita sama o sobě není ctností. Záleží jen na nás, jestli ji využijeme, abychom něco vytvořili, nebo někomu ublížili.
Umět trefit něčí slabinu není projevem inteligence.
Umět pohotově setřít ještě neznamená být tvůrčí.
A mít pravdu ještě neznamená, že tím vzniká něco hodnotného.
Proto je emoční inteligence pro kreativitu stejně důležitá jako představivost. Nejde jen o to být ostrý nebo mít svou pravdu. Jde také o to vědět, co naše slova dělají s druhými. Zda otevírají prostor nebo ho jen zaplevelují.
Dnes se cynismus často vydává za nadhled. Krutost za odvahu. Veřejné shazování za autenticitu. Jenže rozebrat člověka je vždycky snazší než rozvinout myšlenku. A právě v tom se pozná velikost.
To, čemu věnujeme pozornost, hodně vypovídá o tom, kým jsme.
A LinkedIn by měl být místem, kde si předáváme to nejlepší. Kde se navzájem inspirujeme. Ne místem, kde se z kreativity stává zbraň a z veřejného prostoru pavlač.
Tenhle prostor utváříme společně. A záleží na každém z nás nejen co tady sdílíme, ale i co lajkujeme.
A někdy je to nejlepší, co můžeme udělat, prostě nelajkovat.