Snídaně na kraji Kampy

Bylo před osmou. Praha se teprve probírala.
Remorkér se ospale sunul do zdymadla.
Největší aktivitu vykázal racek, který prolétl kolem.

Bylo ticho. Slunce ohřívalo vzduch, ve kterém se nesla vůně kolomazi z tlačné lodi.

Pode mnou se na trávě probouzel chlapík bez domova.
Ze spacáku pozoroval řeku stejně jako já.

Já stál nahoře s papíry v ruce a čekal na klienta.
On ležel na břehu, papíry měl pod sebou a čekal na kolegu, až se vrátí z křoví.

Chvíli jsme oba hleděli na stejnou scénu.
Pár metrů od sebe. A přitom každý v úplně jiném vesmíru.

A tak mě napadlo: jsme opravdu tak různí?

V práci se často snažíme uhodnout a zachytit realitu.
Popsat člověka. Jeho svět. Jeho potřeby. Jeho pravdu.
Jenže popsat člověka ještě neznamená pochopit ho.
A už vůbec ne změřit hodnotu jeho života.

Dva lidé mohou stát u stejné řeky, dívat se na stejnou loď a prožívat úplně jiný svět.

A přece nás v základu spojují stejné potřeby.

Najíst se.
Někde přespat.
Někam si odskočit.

To výchova, zkušenosti, sny, ambice a očekávání z nás dělají tak odlišné bytosti.

Stál jsem tam a přemýšlel, kdo může být šťastnější.

Člověk, který našel práci, která ho baví?
Nebo ten, kdo žádnou nemá a nejspíš ji ani hledat nechce?

Nevím. Nemohu mluvit za oba.
Myslím ale, že můžou být šťastní klidně oba.

Protože radost a spokojenost jsou spíš v hlavě než na účtu.
A už vůbec ne v tom, jak vypadáme tady na LinkedInu.

Právě to mi občas připadá až tragikomické.
Jak strašně vážně prožíváme svoji digitální realitu.
Jak snadno se z potřeby být vidět stane potřeba být víc než druzí.

A pak přicházejí role, tituly, úspěchy, oznámení, kariérní pohyby, naleštěné verze sebe sama.
Jako by to byl celý svět.

Přitom je to jen jeho úzký výřez.
Často naaranžovaný. Často nafouknutý. Často na hony vzdálený tomu, co se doopravdy děje venku i uvnitř nás.

Tam venku dva lidé chvíli sledovali stejnou loď.
Každý z jiné výšky.
A přesto má jejich život stejnou váhu.