Konečně jsem pochopil, jak to na LinkedInu funguje.
Nedávno mi totiž jedna osoba poděkovala za propojení a rovnou navrhla jednoduchý obchod: když prý budu lajkovat její posty, bude na oplátku lajkovat a sdílet ty moje.
No, potěš koště. Ale ledacos to vysvětluje.
Dlouho jsem nechápal, jak je možné, že se tady oslavuje tolik průměrné práce.
Se slovem „průměrné“ jsem ještě optimista.
Pustíte si totiž televizi a po druhém reklamním brejku vám začínají krvácet oči. A po třetím máte chuť propíchnout si bubínky.
Jeden rozhýbaný leták střídá druhý. OOH je často jen velká cenovka. A digitál to do vás namlátí pro případ, že jste náhodou nevěnovali pozornost těm předchozím.
Hon na člověka bez jakékoliv myšlenky.
A přesto se tady pod tím vším kupí lajky, srdíčka, gratulace a vzájemné poplácávání po zádech.
Teď už tomu rozumím. Jde o obchod.
Na tohle ale nepřistupuju.
Když někoho sleduju, zajímá mě, jak přemýšlí. Chci vidět, v čem je dobrý. Chci se od něj něco naučit, nebo aspoň pochopit jiný způsob uvažování.
Ano, je to zištné.
Ale nepřipojuju se k lidem, abychom si vzájemně podkuřovali.
A rozhodně nebudu lajkovat něco slabého jen proto, aby potom někdo lajkoval mě. Nebo aby mě měl rád.
V angličtině pro to existuje moc hezké slovo – „pathetic“.
Když tak nad tím přemýšlím, nejhorší nakonec není ani ten samotný lajk.
Nejhorší je fakt, že když si takhle lidi dost dlouho navzájem oslavují průměrnost, začnou ji nakonec považovat za kvalitu.
A pak jde o pokřivení zdravého úsudku.