Před čtyřiceti lety vznikl v redakci The Economist jeden z nejlepších příkladů kreativní zkratky, které znám.
Jeho hlavním hrdinou je hamburger.
V roce 1986 přišla novinářka Pam Woodall na nečekaně jednoduchý způsob, jak vysvětlit paritu kupní síly. Tedy vztah mezi hodnotou měny a tím, co si za ni v dané zemi skutečně koupíte.
Ekonomové tento složitý problém samozřejmě zkoumali dávno před ní. Porovnávali ceny stovek a tisíců položek. Produktů i služeb.
Woodall ale napadlo něco nádherně jednoduchého.
Proč neporovnat jedinou věc, kterou si můžete koupit téměř všude na světě a která je přitom všude v podstatě stejná?
Big Mac.
Z jednoho hamburgeru tak udělala jakýsi jednopoložkový nákupní koš.
Porovnáte jeho cenu v různých zemích a získáte jednoduchou představu, zda je tamní měna vůči jiné měně nadhodnocená nebo podhodnocená.
A Big Mac Index byl na světě.
Woodall nevymyslela žádnou novou ekonomickou teorii. Prostě našla pro starou teorii nový, lidsky srozumitelný způsob vyjádření.
Právě to mě na tom celém fascinuje.
Big Mac ekonomii srozumitelně vysvětluje a současně ji měří.
Tohle je pro mě podstata kreativního myšlení.
Vzít složitý problém a najít jednoduchý princip, který tam celou dobu byl. Jen ho před vámi nikdo neviděl.
Big Mac Index měl být původně odlehčený jednorázový nápad.
O čtyřicet let později ho najdete v učebnicích ekonomie, vznikly o něm desítky akademických studií a patří k nejznámějším formátům The Economist.
Nikdy ale neměl ambici být dokonale přesným ekonomickým nástrojem.
Jeho síla leží jinde. Dokáže během pár vteřin vysvětlit něco, k čemu jinak potřebujete docela dobrou znalost ekonomie.
Vedlejší efekt?
McDonald’s Big Mac Index nevymyslel, nezadal ani nezaplatil.
Jeho produkt je jednoduše natolik globální, standardizovaný a známý, že si ho The Economist mohl vypůjčit jako měřicí jednotku.
Big Mac tak z meníčka povýšil do ekonomiky.To už je docela slušný výkon na kus mletýho.