Jenže společnost nás často učí pravý opak.
A my začneme opravovat věci, které byly původně naším největším rozpoznávacím znamením.
Nos. Pusu. Vrásky. Styl. Názor. Hlas. Způsob, jakým přemýšlíme.
Každý den v centru Prahy potkávám mladé ženy s přifouknutými rty a stejným výrazem. Chtějí vypadat lépe. Ale často vypadají jen jedna jako druhá.
A pokaždé mě to zaskočí.
Věřím totiž, že každý má v sobě něco krásného.
Historie je ale plná podobných pokusů o normalizaci.
Mayové tvarovali lebky.
Číňanky si svazovaly nohy.
Ženy z kmene Padaung si prodlužují krky.
Evropanky si kapaly rulík do očí, aby působily svůdněji.
Tělo bylo odjakživa plátnem, na které doba promítala své představy o kráse, statusu a přitažlivosti.
Dneska tomu říkáme úprava vzhledu.
Často ale jen poslušně přijímáme dobový manuál.
A to mi vadí nejvíc.
Lidé se nechávají připravit o ty odlišnosti, podle kterých by si je někdo mohl zapamatovat.
A stejné je to se značkami.
Spousta firem chce být výrazná.
Ale zároveň se bojí být jiná.
Chtějí vypadat bezpečně. Moderně. Čistě. Prémiově.
Chtějí mít charakter, ale bez ostrých hran.
Výsledek?
Všeobecná zaměnitelnost.
A příběhy, které si nikdo nepamatuje.
Věřím, že skutečná přitažlivost člověka i značky leží v tom, co se ostatním zdá zvláštní.
V příliš velké energii.
V tichosti.
V tvrdohlavosti.
V malých rtech.
Ve zvláštním humoru.
V upřímnosti, která ostatní děsí.
Výjimečnost vždycky začíná napětím s okolím.
Něčím, co nejde jen tak přehlédnout.
Něčím, co by někdo jiný chtěl uhladit.
V tom často leží ta největší výhoda.