Přesně tuhle větu jsem měl chuť už mnohokrát napsat, když jsem v posledních týdnech sledoval českou politiku.
Jenže pokaždé, když jsem si ji po sobě přečetl, mi došlo, že tím vlastně nic moc nevysvětlím. Je to silná nálepka. A problém je mnohem složitější.
Fašismus a nacismus jsou příliš vážná slova na to, abychom z nich udělali obyčejnou politickou nadávku. Když je začneme používat na všechno možné, ztratí význam a my přestaneme rozlišovat, co se kolem nás skutečně děje.
Tak tedy přesněji.
Nejsem politolog a politice se spíš vyhýbám. Komunikací se ale živím přes třicet let. A čím dál víc mě děsí způsob, jakým dnes část českých politiků používá slova.
Petr Macinka mluví o některých lidech jako o „méněcenných“.
Filip Turek přirovná novinářku Noru Fridrichovou k úchylovi z koupaliště.
Premiér Babiš se novinářky, která mu klade nepříjemné otázky, ptá na její IQ, říká jí, že je nemocná, a posílá ji léčit se.
Nad tím vším můžeme mávnout rukou jako nad prachsprostým hulvátstvím.
Jenže jazyk politiků posouvá hranici toho, co společnost považuje za normální.
Když ministr označí člověka za méněcenného a projde mu to, slovo „méněcenný“ se stane o něco přijatelnější.
Když politik na nepříjemnou otázku odpoví urážkou, urážka se pomalu stává běžnou součástí politické debaty.
A když se lidé, kteří mají hlídat moc, začnou systematicky vykreslovat jako nepřátelé, mění se samotný vztah mezi mocí a společností.
Jazyk vytváří normy. A ti u moci na ně mají obrovský vliv.
Demokracie potřebuje média, která mohou klást nepříjemné otázky, a instituce, které nejsou závislé na momentální dobré vůli vlády. A potřebuje, abychom mohli říct, že premiér nebo ministr plácá nesmysly, aniž by nás za to někdo označoval za méněcenné.
Proto mě útoky na novináře a dění kolem České televize a Českého rozhlasu znepokojují mnohem víc než další politická přestřelka.
Vláda chce od ledna 2027 zrušit koncesionářské poplatky a začít Českou televizi a Český rozhlas platit přímo ze státního rozpočtu. Evropská vysílací unie už před tím varovala právě kvůli riziku politického vlivu.
A není to jen nějaká teoretická obava. Letošní zpráva V-Dem ukazuje, že ve 32 ze 44 zemí, kde demokracie slábne, sílí tlak vlády na média. Ze všech varovných signálů, které sleduje, se právě tenhle objevuje nejčastěji.
Autokracie může přicházet po malých krocích.
Postupně si zvykáme na hrubost a pohrdání. Začínáme přijímat i představu, že někteří lidé mají menší hodnotu než jiní. A přestává nás překvapovat, když politik místo odpovědi zaútočí na člověka, který otázku položil.
A najednou zjišťujeme, že něco, co by ještě před deseti lety vyvolalo skandál, nikoho zvlášť nepřekvapuje.
Právě tohle je na autoritářském populismu tak zrádné.
Dlouho totiž může vypadat docela normálně.
Má volby. Má parlament. Má tiskové konference. Má Instagram.
A přitom postupně mění hranice toho, co jsme ochotni přijmout.
Na tom mě jako člověka z komunikace děsí ještě jedna věc.
Lidé, kteří tenhle způsob politiky provozují, často umí komunikovat zatraceně dobře.
Rozumí zkratce a konfliktu. Umí vytvořit jednoduchý příběh s jasným nepřítelem. A vědí, jak ho dostat mezi lidi.
Celý život se živím tím, že pomocí slov a příběhů hledám způsob, jak ovlivnit lidské chování. Uvědomuji si, jakou sílu máme v rukou.
Bohužel kreativita sama o sobě není ctnost. Záleží vždycky na tom, k čemu ji použijeme.
Může lidem pomoct něco pochopit nebo něco změnit. A může také vyrábět nepřátele a rozkládat důvěru.
V reklamě může podobná komunikace poškodit značku.
V politice může poškodit celou společnost.
Proto beru způsob, jakým politici mluví, velmi vážně. Jejich slova postupně utvářejí prostředí, ve kterém žijeme všichni.
Měl jsem chuť tenhle text zakončit stejně, jako jsem ho začal.
FUCK OFF, FASCIST POPULISTS.
Neudělám to.
Řeknu přesně, co mi vadí.
Odmítám politiku, která z ponižování lidí dělá komunikační metodu, z novinářů nepřátele a z nezávislých institucí překážku.
To je něco, na co si odmítám zvyknout.