Minulý týden jsem měl možnost stanout tváří v tvář ovečce Dolly.
Respektive její preparované podobě.
Stojí tam tiše. Nenápadně.
A přitom změnila svět víc než většina vynálezů a uměleckých děl dohromady.
Byl to pro mě silný moment zastavení. Připomněl mi, že lidská kreativita je v podstatě bez hranic.
Dolly je jejím vrcholem. Technickým. Myšlenkovým. Civilizačním.
A zároveň velkým varováním.
Protože hranice mezi „dokážeme to“ a „měli bychom to“ je zatraceně tenká.
I ten nejlepší úmysl může skončit průšvihem, který ohrozí přirozený vývoj života.
Nebo přinejmenším lidstva.
Dnes tuhle hranici znovu objevujeme s rozvojem AI.
Dolly ale byla úplně jiná liga. A dodnes úplně nedokážeme dohlédnout, co všechno odstartovala.
Narodila se v roce 1996 nedaleko Edinburghu.
A byla prvním savcem naklonovaným z dospělé buňky.
Její skutečná kontroverze ale nespočívá ve využití technologií.
Spočívá v momentu, kdy si lidstvo uvědomilo, že dokáže víc, než si dosud myslelo.
A že s kreativitou přichází i odpovědnost. Ne jako bonus. Ale jako povinnost.
Tohle krátké setkání mi znovu připomnělo, že bychom si každý den měli klást otázku:
proč svou kreativitu používáme. A k čemu.
Protože reklama formuje kulturu.
Technologie mění společnost.
A každá naše práce – chtě nechtě – zanechává stopu.
Otázka není, jestli má dopad.
Otázka je, jestli si ho uvědomujeme.
Zvlášť ti, kdo nadšeně roztáčí kolo konzumerismu.
Nebo podporují prodej produktů, které prokazatelně škodí člověku, společnosti nebo celé planetě.
A mimochodem.
Pokud vás někdy zajímalo, proč se jmenovala právě Dolly:
je pojmenovaná po Dolly Parton.
Protože buňka, ze které vznikla, pocházela z mléčné žlázy.
A pak že vědci nemají smysl pro humor.