Stalo se mi to poprvé před šestadvaceti lety a od té doby znovu a znovu. Sedím, nohy na stole, blok s tužkou v ruce a koukám z okna nebo do stropu. Náhle někdo vletí do místnosti s pocitem, že je středem vesmíru a začne na mě mluvit.
Většinou to skončí stejně: dotyčnou osobu okamžitě vykážu z místnosti. Následuje festival překvapených výrazů a omluva: „Viděl/a jsem, že máš nohy na stole, a tak jsem myslel/a, že nic neděláš.“
Chápat kreativitu znamená respektovat podmínky, které ji vůbec umožní.
„Nedělat nic“ je dřina. A má to svá pravidla.
Užitá kreativita není volná tvorba. Obojí vyžaduje disciplínu, odhodlanost a úsilí. Rozdíl? Práce na zadání musí přinést konkrétní byznys řešení v konkrétním čase.
Neexistuje, abyste řekli, „…nic mě nenapadlo. Neoslovila mě múza.“ Práce se prostě musí odevzdat. Tečka.
A právě proto je potřeba mít i přesně vymezený čas na „nic“.
Často mě ale zaskočí, jak málo lidí ví, co kreativní proces opravdu potřebuje.
James Webb Young ho popsal v pěti krocích:
1.
Nasát všechno. Sběr všech dostupných informací k tématu.
Dig first, then write. — David Abbott
2.
Mentální vyčerpání. Vypsat se do bezvědomí.
Dostat z hlavy úplně všechno – až do úplného zoufalství.
3.
Pustit to k vodě. Nechat podvědomí dělat svou práci.
Jít do kina, nebo na výstavu. Zevlovat. Zahrát si šachy. Meditovat.
4.
Moment překvapení.
Myšlenka náhle odněkud nečekaně přijde – o půlnoci, při tréninku, na záchodě.
Musíte ji zachytit. Mějte po ruce tužku!
5.
Vystavit „děťátko“ tvrdé realitě světa.
Rozpitvat, vytunit, osekat. Hledejte konstruktivní kritiku.
Věda to není, ale každý krok je důležitý.
A žádný by se neměl přeskočit.
Takže až příště uvidíte někoho s nohama na stole, jak pije čaj na terase a kouká do nebe, nechte ho pracovat.
Je právě uprostřed procesu.